Duben 2014

Není

22. dubna 2014 v 20:55
Zvláštní. Vždycky jsem měla Linkin park za kapelu která mě uklidní. Nevím co mou hlavu najednou spojuje s tak bolestnými pocity. Bezmocnost, vztek, agrese. Chci něco rozbít. Chci zničit všechny vzpomínky na věci minulé. Zbořit všechny vzdušné zámky postavené z věcí budoucích. Chci cítit jen tenhle okamžik a říkat si, že tohle je ta chvíle. Ta chvíle pro kterou sem se narodila. Pro chvíli samoty a ticha rušeného provozem za oknem. Možná sem se opravdu změnila. Možná si mě opravdu změnil. Nebo sem taková byla vždycky? Změnily mě okolnosti? Jsem vůbec jiná? Spousta otázek a žádné odpovědi. Spousta otázek na které je i terapie krátká. Prostě dostat všechno ven z mé hlavy. Nemůžu křičet. Nechci křičet. Dokonce ani nechci aby tu někdo byl. Žádné chlácholení. Jen teplá sprcha a přeslazený kafe ke stupidnímu seriálu, který sem viděla už milionkrát. A zítra další den. Další stejný pracovní den, kdy se nic nezmění, kdy vlastně není pro co žít. Docela tě chápu. Ten stereotyp, ten pocit, že sice žiješ, ale vlastně nic nezažíváš. Mám pocit, že to chci taky, ale zároveň sem už příliš svázaná konvencemi dnešní společnosti. Dokonce uvažuju, že si najdu přítele. Ujetá představa, ale jo aspoň bude klid. Žádný otázky, soucitný pohledy, samota. Nechci to a stejně to dělám. Pujdu s davem. Držet hubu a krok. Pro tohle mě opravdu vychovali? Nemyslím si, ale copak mám jinou možnost? Buďto se držet pravidel nebo se uplně odstřihnout. Být sama. Není to frustrující? Dřív sem o tom snila, ale nebyla schopná to udělat. Teď to udělat dokážu, ale vlastně už ani nechci.

No není život krásný?

19. dubna 2014 v 15:22
Říká se že rýmečka je výsadou mužů. V tom případě musím říct, že sem asi chlap. Každý koho tato "smrtelná" choroba kdy potkala musí s muži soucítit. Nemožnost se nadechnout k tomu nějaká ta teplotka a totálně zahleněný mozek, který si dělá co ho zrovna napadne namísto toho co dělat má. Já se tentokrát rozhodla s nemocí bojovat brufenem a trávou. Kombinace léčivá a pro duši příjemná. Bohužel jak známo marihuana ráda vyvolává pociz hladu, kterému ani mé zasoby vanilkového kapučína a umělého sladidla nestačí. Pak přichází fáze "náhled do lednice" a zjištění "nic tu není". Co teď? Příliš nemocná nebo spíš pocit malomocnosti mi nedovolí jít do obchodu a k čemu taky, když spolubydlící mají v lednici tak sladce vypadající sýr a čokoládu. Taktedy hrrr ně! Problém nastává s blížím se návratem. Takže ráno, když jsem ještě schopná dojít do o bchodu, rychlí nákup s přesvědčením sama sebe, že dva pomeranče a spousta kafe stačí. Když vracím spolubydlícím jídlo, uvědomuji si krutou pravdu. Tato ranní cesta mě čeká i zítra a pro jistotu hned odebírám právě koupený plátkový sýr a s pravým požitek zhulené opice s přihlédnutím k blížícímu se menzesu ho máčím v nutele. Nebylo by snažší si koupit zásoby nebo se prostě zvládnout aby každé jídlo které pozřu nemuselo skončit v záchodové míse? Bulimie. Jsem nemocná, neměla bych se týrat...ale všechno je tak lákavé a já jídlo prostě miluju. Každá anorektička si tímhle obdobím jednou projde. Ne vždy se dají chutě ovládat. Zvlášť pokud kouříte čtvrtého jointa a nemáte co dělat. Pak si začnete vymýšlet výmluvy proč můžete a nebo vám zelený hlásek prostě řekne "Ser na to". Někdy si říkám proč to dělám. Vždyť je to tak finančně nákladný, ale ani tak mě bylinkový čaj a voda s citronem nepřesvědčí, že jsou lepší než čokoláda. Na kterou sem mimochodem alergická. Takže kromě kalorií mě to taky stojí nepříjemnou vyrážku a jebáky na obličeji. Asi zase přestanu hulit...ale co jiného doma? Sama a nemocná? Bez přítele a bez přátel, kteří by přišli na návštěvu. Samozřejmně z pochopitelných důvodů jako je bakalářka, práce, svátky u rodiny. Jediný kdo si na vás vzpomene je kamarád co chce ve 4 ráno sex. No není život krásný?